1:15:03
Zdálo se, jako by mé druhé já
velmi pragmaticky øíkalo,
1:15:08
"Musí udìlal to a to, jestlie
se chce dostat a tam".
1:15:27
"Honem, pohni sebou, nepøestávej".
1:15:37
"Dobøe, postav se a znova"
1:15:45
Znìlo to tak naléhavì a tak jasnì.
1:15:50
Bylo to jako nìjaký hlas, nebo èást mì
samotného, øíkající co mám dìlat.
1:15:58
Nestarostlivý hlas. Bez soucitu,
1:16:02
bez ohledu na to, e bych mohl
být unavený nebo zranìný.
1:16:07
Bylo to velice, velice zvlátní.
1:16:19
A tahle èást mého já stále opakovala,
"Pokraèuj, dost bylo odpoèinku, nezastavuj,
1:16:24
a ta druhá èást, moje mysl,
øíkala, "V pohodì.",
1:16:29
rozhlíejíc se a vnímajíc okolí.
1:16:31
A jak ubíhaly hodiny a mìnily se v dny,
1:16:34
stávalo se to èím dál podivnìjí.